V klubu žijeme rodinným životem, říká masér po 20 letech

“Tenkrát mě do týmu sice přivedl René Dvořák (současný trenér), ale ten si během těch let odskočil na jiné štace. Takže se dá říci, že v kuse jsem v Jihostroji nejdéle,” směje se 43letý masér Filip Hoch. 

V minulé sezoně Budějovice získaly devátý titul. Byl jste u všech. Pamatujete si na první z roku 2000?
Ty vzpomínky už jsou spíše matnější. S původní partou, kde byl mladý Hudeček, Javůrek, Šotola nebo Dvořák, se vždycky jednou za rok scházíme na chalupě a zavzpomínáme si na to.

Za dvacet let musíte mít s Jihostrojem spousty zážitků. Dá se vybrat ten nejlepší?
Vzpomínám si na titul v roce 2014, kdy jsme jezdili po městě vláčkem. Lidé k nám nastupovali a gratulovali. To byl krásný zážitek Mám plno dalších, ale ty jsou nepublikovatelné (směje se). Hlavně v začátcích to bylo opravdu veselé, všichni jsme byli svobodní a bezdětní a bylo nám okolo dvaceti. 

Když se řekne slovo Jihostroj, co si pod tím vybavíte jako první?
Asi to, že v klubu žijeme takovým rodinným životem. Jezdíme spolu autobusem, spíme a jíme na hotelech, jsme fakt taková rodina. Ale po sezoně už toho mají všichni plné zuby a cítíte, že si od sebe potřebujete odpočinout O to víc se těším, až se kolotoč sezony zase rozjede, i když je to pořád to samé.

Dvacet let jste vlastně v jedné práci, ještě vás baví?
Hrozně moc. Je to jako jiná práce, která vás někdy štve. Třeba se mi Jihostroj špatně spojujes rodinným životem, protože v hale strávím mnohem více času než třeba hráči. Ale tím si vůbec nechci stěžovat, kdyby mě to u volejbalu nebavilo, tak už dávno odejdu a uživím se klidně jinak. 

Za ta léta jste musel vidět přes tisíc volejbalových utkání. Troufl byste si zaskočit třeba za trenéra?
To je pravda. I já sám jsem hrál volejbal. Na budějovické Lokomotivě mám snad ještě registračku do krajského přeboru. Ale, jak se mi narodily děti, tak už mi na hraní absolutně nezbývá čas. To už je ale čtrnáct let (směje se). A k tomu koučování, takových trenérů, jako jsem já, je kolikrát plná hala. Oproti divákům mám tu výhodu, že vidím do zákulisí týmu. Vím, kdo měl chřipku, který hráč neudělal zkoušku, s kým se třeba rozešla holka nebo třeba, kdo má děti v nemocnici. Tyhle myšlenky by se sice neměly přenášet do hry, ale volejbalisti jsou taky jen lidi a může je to zviklat. 

Jste to právě vy, který vymýšlí různé pozápasové děkovačky, talismany pro štěstí a podobně. Kam na ty nápady neustále chodíte?
To přichází samo a bezprostředně. Třeba už teď mám něco v hlavě na další play-off. Mám to za chalupou a chtěl jsem to vyhodit, ale pak jsem si řekl, že z toho zase něco udělám. Ale měl bych se na to už podívat, aby mi to úlně nezrezlo.

Snad nikdo v týmu vám neřekne jinak než Křápa. Jak jste k té přezdívce přišel?
Tu mám celou dobu, co jsem u Jihostroje. Před 21 lety jsem pořádně neznal jména hráčů, až na Petra Habadu, se kterým jsem hrával volejbal. Všem jsem proto říkal Křapíku a postupem času se to otočilo a všichni začali říkat mně Křapíku, Křápo. 

Autor: Petr Lundák - mimořádná příloha MF Dnes