Ve finále už nám chyběly síly, hodnotí sezonu trenér Zach

Po turbulentním průběhu sezony je druhé místo jistě úspěch.
Stoprocentně. V polovině října a nebo například ještě před Vánocemi v zápase proti Zlínu to vůbec nevypadalo tak, že bychom mohli dojít takhle daleko a asi s tím ani nikdo nepočítal. Dostali jsme se až tam, kam asi málokdo věřil, že se dostaneme. Náš tým si stříbro zasloužil tím, že hrál na 110 procent svého potenciálu.

Kapitán Martin Kryštof po posledním utkání řekl, že semifinálová série týmu vzala veškeré síly do finále. Souhlasíte s ním?
Ano. Semifinálová série s Libercem nám vzala síly jak fyzické, tak psychické. Byla to parádní a dlouhá série, ve které jsme postoupili až v tie-breaku pátého zápasu. Opravdu jsme se vydali ze všeho, asi stejně jako naši fanoušci, kteří nám ohromně pomohli tím, že jezdili ve velkém počtu i na venkovní zápasy. Pak jsme ve finále už neměli moc z čeho brát.

V Jihostroji se nyní zase vrátíte do mládežnické složky. Co vám sedm měsíců v roli hlavního kouče A-týmu dalo?
Směrem k práci s mládeží je moje zkušenost u áčka nesmírně důležitá. Takové zkušenosti má u trénování mladých málokdo a já jsem za to moc vděčný. Ověřil jsem si spousty věcí a teď půjdu zpět o dost názorů a zkušeností bohatší. Pro klub, ač to vloni na podzim nebyl plánovaný tah, je to podle mého názoru výborná přidaná hodnota. Být trenérem u chlapů je zkušenost, která se nedá koupit, to musíte zažít. Těším se, že zkušenosti, které jsem získal, budu moct zúročit při práci u klubové mládeže.

Právě v mládeži však nebyla situace kvůli vaší náhlé absenci jednoduchá.
Je to tak, že spousta lidí kvůli tomu trpěla. Práce hlavního trenéra u extraligového týmu je časově hodně náročná. Snést to musela moje rodina i část naší mládežnické sekce. Rád bych vyzdvihl práci Kateřiny Szabové, Sabiny Ungrové i Jana Suchého, kteří udělali pro mládež hrozně moc v době, kdy jsem neměl kapacitu se jí věnovat. Moje trénování byla tedy chvílemi až tvrdá dřina, ale zdá se, že situaci z října jsme nakonec jako klub ustáli.

Váš otec je také trenér, i manželka Eva se řadu let pohybuje ve volejbalovém prostředí. Probírali jste doma vaši práci?
Extrémně. (směje se) Téma volejbalu bylo u nás opravdu všudypřítomné, ať už v hale nebo doma. Tátovi moc děkuji za cenné rady, které mi dával. Manželka toho také měla občas plné zuby, bavili jsme se o Jihostroji dnes a denně. Jsem moc rád, že mi pomáhali, to bylo pro mě hodně důležité.

Co nebo kdo vás jako trenéra překvapil v právě ukončené sezoně?
To je hodně těžká otázka. Kdybych měl být upřímný, tak každý pokrok u některého z našich kluků byl pro mě ohromným zážitkem. Například blokař Peter Ondrovič se neustále zlepšoval zejména na útoku. Mně se jeho hra líbila.

Se závěrem sezony jste v obraně na síti dával příležitost i Oliveru Sedláčkovi.
Dostal se po vleklých problémech se zády zpátky do hry a byl opravdu platným hráčem. Navíc z něj mám skvělý pocit, on může být příslibem do budoucna pro český volejbal.

V play-off začal vyčnívat i smečař Martin Licek.
Myslím si, že Martin byl klíčem k celému úspěchu. On měl své herní chyby, ale odhodlaně šel a jednu po druhé se snažil odstraňovat. Zlepšoval se, hlavně na příjmu. Hodně jsme na něj spoléhali a on nám v důležitých momentech play-off pomohl.

Jak se vám pracovalo s nahrávačem Giraudem, nejdůležitějším článkem volejbalového týmu?
Matias je ještě hodně mladý a je svůj, není to s ním úplně jednoduché. Je to však velmi talentovaný nahrávač, který také udělal slušný pokrok ve své kariéře. Nechtěl bych ale mluvit jen o něm, velký progres během sezony udělal i třeba Michael Kovařík, druhé libero. Ve finále dokázal, že na extraligu má. Se všemi těmito jmény se nám dobře prolínaly zkušenosti a vyzrálost starších kluků.

Myslíte kapitána a libero Martina Kryštofa a smečaře Petra Michálka?
Řekněme si to na rovinu. Kryšpínovi už je čtyřicet let a odehrál sezonu s velkou porcí zápasů, to není žádná sranda. A on to dal, dal to v utkáních, dal to tréninkově, a hlavně to zvládl po mentální stránce. I u něj byly zápasy, které nebyly dobré, ale Martin to ustál. Co se týče Petra Michálka, to je fantastický člověk, který do týmu hrozně moc patří. Já si jen přeju, aby zůstal, protože každý mančaft potřebuje svou duši, bez toho volejbal hrát nejde. A tou duší Petr jednoduše je.

Budete souhlasit, že si celý tým zaslouží pochválit za odehranou sezonu?
Určitě ano. Svědčí o tom i to, že někteří hráči dohrávali se zlomeným prstem. I tak do toho šli naplno, nebáli se blokovat, útočit, schytávali velké rány. My jsme o tom samozřejmě nikde nemluvili. I tak to kluci dali a nikdy si nestěžovali. Všichni si zaslouží velký respekt za to, jak se v play-off semknuli, jak bavili volejbalem diváky v Českých Budějovicích a vybojovali stříbrné medaile.

Autor: Petr Lundák / iDnes.cz