Taylor-Parks: Život i číslo otočené vzhůru nohama

Jak jste prožíval uplynulou sezonu, která pro vás po ošklivém zranění kotníku skončila už v lednu?
Pro mě to byla sezona plná frustrace. Hlavně proto, že tým vyhrál titul a já jsem neměl možnost být součástí těchto slavných okamžiků. Nemohl jsem pozvednout pohár ani si užít oslavy se spoluhráči a fanoušky. Byl jsem se léčit doma v Kanadě, když kluci přebírali pohár a medaile. To mi hodně chybělo. Nejhorší bylo jen sedět a sledovat, jak tým bojuje, aniž bych mohl pomoct. I když jsem věděl, že jsem součástí týmu, ve skutečnosti jsem se tak necítil.

Jak vám pobyt v Kanadě pomohl zvládnout zranění?
Bylo úžasné být doma, s rodinou a přáteli. Rodiče se o mě skvěle starali – dobré jídlo, podpora na každém kroku. Přestože jsem se pohyboval pomalu, už bez berlí, měl jsem kolem sebe lidi, kteří mi pomáhali fyzicky i psychicky. Taky jsem si moc užil mluvit anglicky.

Zaznamenal jste rozdíly mezi léčbou v Česku a v Kanadě?
Popravdě, rozdíly moc nevidím. Moje první operace byla v Budějovicích a rehabilitace tady probíhala skvěle. Dokonce moje kanadská fyzioterapeutka byla překvapená, jak dobře byla operace provedena. V obou zemích jsem měl skvělou péči.

Co vám během rekonvalescence nejvíce pomohlo zůstat silný a pozitivní?
Největší podporu mi poskytla moje mamka. Jakmile se dozvěděla o mém zranění, okamžitě za mnou do Česka z Kanady přiletěla, což mi hodně pomohlo. Kluci z týmu byli také skvělí – každý den mě někdo v nemocnici navštívil, přinesl jídlo a pomohl mi udržet dobrou náladu. Musel jsem se naučit vyhýbat se negativním myšlenkám. Po operaci, kdy jsem ležel v nemocnici, bylo těžké se udržet v pozitivní náladě, ale zaměřil jsem se na to, abych se co nejrychleji zotavil.

V roce 2022 jste vyhrál titul v Rakousku, v roce 2023 ve Švýcarsku a letos s Jihostrojem. To je velká rarita. Přestože jste v play-off nehrál, jak moc si toho vážíte?
Je to fantastický pocit. Když jsem vyhrál v Rakousku v roce 2022, pro klub z Waldviertelu to byl první ligový titul, což byl výjimečný okamžik. Švýcarsko bylo podobně úžasné. Tento rok v Česku byl jiný – zranění mě vyřadilo z play-off, což bylo frustrující, ale když jsem viděl kluky vyhrát v televizi, byl jsem hrdý a dojatý. Obdivuju, co tým dokáže, když každý dává do hry maximum. Když jsem se v létě vrátil z Kanady a mohl si konečně pohár potěžkat, byl to úžasný pocit.

Jak probíhala vaše cesta k zotavení po zranění kotníku? Co pro vás bylo nejtěžší?
Zotavování stále pokračuje. Největší výzvou bylo najít rovnováhu – jak se zraněním zacházet. Přílišná zátěž může způsobit nové zranění, zatímco přehnaná opatrnost zpomalí hojení. V Kanadě jsem se soustředil na rozpoznání svých limitů a hledání způsobu, jak se posouvat vpřed bez rizika dalších komplikací.

Jak jste se cítil, když jste na začátku přípravy poprvé po zranění vstoupil na hřiště?
Bylo to vzrušující a zároveň trochu děsivé. Po šesti měsících mimo hru jsem se nemohl dočkat, až se vrátím. Psychicky jsem si více vědomý toho, že musím být opatrnější. Zranění mi ukázalo, jak důležité je správné rozehřátí a protažení před a po tréninku. Na novou sezonu se těším, hodně teď trénuju, abych byl připravený. Každý den se soustředím na to, abych byl fit a můj kotník zvládl všechno, co ho čeká.

Jaký máte pocit z nových spoluhráčů a změn v týmu?
Zatím jsou kluci skvělí, i když občas zápasíme s jazykovou bariérou, postupně si na to zvykáme. Rád poznávám nové lidi a kultury, což je jedna z nejlepších věcí na sportu. Znám trenéra Zdeňka Šmejkala, který mě trénoval už v Rakousku. Je hodně striktní, co se týče podání a taktiky.

Co rád děláte mimo hřiště?
Chodím na procházky po Budějovicích, které jsem si oblíbil. Občas se ztratím ve fantasy knížkách. A když mám volno, zapnu Xbox a hraju hry.

Pro novou sezonu jste se rozhodl vyměnit své číslo na dresu. Z 16 jste si zvolil neobvykle vysoké číslo 91. Proč?
Chtěl jsem nový začátek po těžkém období. Beru to jako symbolickou změnu – otočil jsem své číslo vzhůru nohama, stejně jako se obrátil můj život.

Autor: Nicole Hálová