Ani tři sta trenérů v hledišti mě nerozhodí, říká trenér Šmejkal

Máte za sebou zkušenosti z rakouských soutěží, z českého nároďáku, ale i z domácí extraligy. Nyní vedete nejlepší český tým, jedenáctinásobného mistra republiky. I přes takovou kariéru se nemohu nezeptat, bude to pro vás jako trenéra svazující?
Určitě to pro mě svazující není, nicméně k trenéřině v Budějovicích přistupuji s největší zodpovědností a pokorou. Zkušenosti jsou jedna věc, ale druhá věc je pak vědomí, že vám vedení svěří takovýto špičkový tým. Samozřejmě, že to člověka naplní různým očekáváním a zodpovědností. Ale aby mě to dopředu psychicky nějak svazovalo, to ne.

V Jihostroji jste měl původně působit už před minulou sezonou. Nakonec to nevyšlo a rychle vás na lavičce nahradil polský trenér Andrzej Kowal. Na jih Čech jste nakonec zamířil po roce. Myslíte, že vám byla práce pro budějovický klub trochu předurčená?
Jak jsem se vloni bavil s panem Divišem (Jan Diviš, prezident klubu – pozn. red. ) a oznamoval mu, že to nepůjde, tak jsem už popravdě vůbec nečekal, že by se mohl tento rok Jihostroj ještě ozvat. Protože takovou šanci mockrát nedostanete. Já jsem musel vloni odmítnout kvůli těžkým rodinným záležitostem, i proto jsem si v sobě věci ohledně Jihostroje už zabalil. Tým si jel po titulu dál svou cestou a pak mě to i překvapilo, že mi znovu volali. Na druhou stranu jsem si také říkal, že tu asi o mě hodně stojí, asi víc než o kohokoliv jiného. Samozřejmě, že jsem byl moc rád. Beru to tak, že bylo asi někde nahoře napsané, že mám do Budějovic jít.

V Rakousku jste působil od roku 2001 do roku 2008 a od roku 2017 do letošního května, takže tamní volejbal znáte velice dobře. Lze vůbec něco z něj převést do české nejvyšší soutěže?
V halovém volejbalu ne. Oni nehrají v evropské špičce žádné první housle a myslím si, že rakouský volejbal se spíš více soustředí na beachovou sezonu než na tu halovou – šestkovou. Je ale pravda, že v týmu Waldviertel, kde jsem teď byl, byly profesionální podmínky. To se však v Jihostroji samozřejmě také očekává. Že bych si tedy měl něco odnést z rakouského volejbalového kumštu do našeho prostředí, to ne.

Kádr Jihostroje je na nadcházející sezonu zase namíchaný zčásti cizinci a zčásti z domácích hráčů. Předpokládám, že vám tohle problémy dělat nebude.
Svou trenérskou práci mám primárně zaměřenou na tom, aby tým pod mým vedením udělal za sezonu co největší progres, aby se co nejvíce zlepšil. Nemám to tak, že bych vedení řekl, že potřebuju mít na kurtu dvacet hvězd, abych to dobře ukočíroval. S tím, že je v týmu polovina kluků z ciziny a polovina odchovanců klubu, nemám žádný problém. To v Rakousku bylo také tak, měl jsem v týmu skoro samé cizince. Na tento styl práce jsem zvyklý.

Když jste přišel k týmu, dělal jste nějaké změny v přípravě či organizaci tréninků a podobně?
Máme nového kondičního trenéra, který už s týmem spolupracuje, a já jsem rád, že si navzájem kluci sedli. Do toho já jim ani nemluvím. Například pro Jihostroj tradiční výšlap na Kleť jsme si také dali, ale ne kvůli tréninku, jako spíš abychom se dobře navzájem poznali. Takže volně nahoru, tam oběd a volně dolů, byla to taková poznávačka (směje se). Jinak ani pořádně nevím, co tu bývalo zvykem, takže jsem po svém příchodu nic extra neměnil.

I když to v Jihostroji bude vaše trenérská premiéra, díky svým zkušenostem jste nešel úplně do cizího. Divácké prostředí tu bývá zejména v play off bouřlivé. Ani to vás tuším nerozhází?
Já už zažil takových tlaků. Ale teď vážně, všechno tu beru s pokorou. Tlak na svou osobu vnímám, nicméně se vám vždycky lépe jde do klubu, kde to takhle funguje. A to, že v hledišti sedí tři sta trenérů, na to jsem si zvykl a tady to určitě jiné nebude (směje se). Pro Budějovice jsem se rozhodl i proto, že si jedou svojí cestou od mládeže až po chlapy. Nenechají si nic diktovat a to mi vyhovuje. Věřím, že společně s Vojtou Zachem (šéftrenér klubové mládeže) a i s dalšími lidmi u mládeže jsme nastavili společnou, dobrou cestu, a co si o tom myslí ostatní, není až tak důležité.

Autor: Petr Lundák / iDnes.cz